každé slovo, které znovu čteš je jako rána bičem
zase vracíš všechno zpátky hledáš kdes udělal chyby
život je tak hrozně krátký a tak přeplněný sliby...
V okně naproti se svítí deska gramofonu praská
všechna slova znějí hloupě vždycky když jak polní kvítí
uvadne a uschne láska...
Tvoje samota tě vězní nevíš za čí hříchy platíš
dneska poprvé jsi bez ní ještě nechápeš co ztrácíš
když jsi sám....
Jsi sám a co ti schází svoboda je bárka vratká
za sebou jsi spálil mosty, zaklapla ti zadní vrátka.
Kam se ztratila tvá síla věřit tomu, kdo ti věří?
Jenom prázdnota tu zbyla kterou sotva někdo změří.
Smutek plašíš sklenkou vína čím dál víc se ztrácí smysl
hledat čí je vlastně vina. Přes zlou řeku zapomění
nejde plout.
Tak proč pořád v uších zní ti její tak zbytečná slova?
Jako vítr nejdou chytit a ty chceš je slyšet znova
když jsi sám...
Jsi sám a víru ztrácíš všude vidíš její stíny,
nesneseš to pomyšlení, že ji líbá někdo jiný.
Zase probíráš se albem jejích dopisů a fotek.
Dal bys všechno místo toho za jediný její dotek...
Přes tu propast mezi vámi vede lávka z tenkých nití,
možná ještě někde na dně vaše šťastná hvězda svítí
tmou a zimou tiše chřadne...
Přestals doufat, že snad jednou zazvoní zas u tvých dveří...
Tenhle příběh je tak prostý, že ti nikdo neuvěří
že jsi sám...
Žádné komentáře:
Okomentovat