Jak dávno vlastně ničí dlaň tě nehladí?
Máš pocit, že míň dostáváš, nežli dáváš…
Kdo uvěří ti ještě tvý „nevadí“?
A tak čím dál víc otevřít se lásce bráníš…
Samotná dál hádáš, kdo vyléčí smutky největší…
Pár obyčejných radostí v sobě strážíš
a líto je ti po troškách si z nich krást…
Pak před usnutím každou z nich znovu vážíš;
z tvých nesplněných snů se tím stává past…
Je to čím dál stejný … tak proč dál před láskou couváš?
Samotná dál váháš, jestli vyléčí smutek největší…
Kdy sama sobě uvěříš to, co říkáš - že i ty snad právo na štěstí máš mít…?
Je to čím dál stejný … otevřít se lásce bráníš.
Samotná dál váháš…Srdce na dlani je bezbranný…
Zkus před zrcadlem ráno číst ve svý tváři,
jak hrozně dlouhá umí být někdy noc…
A tím jak trháš další list v kalendáři
tiše voláš o pomoc…
…Nevoláš?
…kdo ví… kdo ví…
…jak dlouho takhle vydržíš…
kdo ví… kdo ví…
Žádné komentáře:
Okomentovat