Loučíme se, a já nechápu vlastně proč…
Snad ani ten nahoře neví, proč to tak musí být.
Tak na mě přestaň myslet, ať vůbec můžeš odejít.
Je to jako závan jarního větru když tě mám blízko,
jakoby o tom ptáci začali zpívat tu nejněžnější písničku…
Ale pak se všechno změní a z výšky padáme k zemi.
Pokaždé, když se musíme rozloučit.
Žádné komentáře:
Okomentovat