obtěžkané občas břemenem pravdy
říkal mi o svých snech
zničených tou tíhou
ztracených v mlze mládí
Čtrnáct let, povídá,
jsem neviděl slunce
Viděla jsem ho v hledáčku své zbraně
Hladového po životě
Žíznícího po vzdálených řekách
Vzpomínám na jeho ruce
a na pohled, jakým se díval na vrcholky hor
na odlesky démantů v jeho očích
Hladový po životě
A žíznící po vzdálených řekách
Je jako vráska
co čas vepsal do mé tváře
a ta bitva ve mně ještě pořád zuří
stále cítím to mrazení
a abych všem odhalila svou vinu
nosím to na sobě jako tetování…
Žádné komentáře:
Okomentovat